V blízké obci Sovinec žije významný fotograf, kurátor výstav a vysokoškolský pedagog Prof. Mgr. Jindřich Štreit. Informace o životě a tvorbě Jindřicha Štreita, včetně autorského portfolia, naleznete na oficiálním webu Jinřicha Štreita.
V posledních letech se tento známý humanistický dokumentarista věnuje fotografování lidí bez domova, ve spolupráci s Charitou a Armádou spásy, nebo lidí s autismem. Tyto fotografické soubory zpracovává autor již na digitál a v barvě. V roce 2016 si u příležitosti svého životního jubilea vůbec poprvé zaexperimentoval s formou fotografické knihy a vydal knihu–objekt "Kde domov můj". Publikace v obalu z lepenky, tedy materiálu, který bezdomovci využívají při stavbě provizorních obydlí či jako karimatku, byla na festivalu Mesiac fotografie 2016 v Bratislavě oceněna jako nejlepší fotografická publikace Střední a Východní Evropy.
Následuje minirozhovor se slavným fotografem, pořízený exkluzivně pro náš web.
1. Pane profesore, první fotografie, které vás ve větší či menší míře proslavily, vznikaly ve vískách na Bruntálsku a kromě prostředí je utvářela rovněž doba. Pokuste se prosím představit, že byste svůj venkov začínal fotografovat teprve nyní, začátkem 21. století. S jakými motivy by vás v těchto změněných podmínkách lákalo pracovat? JŠ: Vesnice se hodně proměnily.Také Huzová. Myslím, že právě tyto změny by bylo hodno zaznamenat. Každá doba nese své znaky. Ty jsou patrné ve všem. V proměnách domů, v proměnách stylu života, zábavy, ale také v oblečení, v chování. Vše, co vyfotografujete, za několik let bude jiné, a proto zajímavé.
2. Soudíte, jako jeden český básník, že je každodennost zázračná? Čím vás tedy oslovuje? JŠ: Každodennost je zázračná a to jsem se snažil zachytit. Je totiž věčná.
3. Během vašeho fotografického objevování českého pohraničního venkova konce sedmdesátých let dvacátého století jste, soudě podle několika vašich snímků, opatřených údajem o místě vzniku, zavítal i do Huzové a Arnoltic… Pamatujete si, jak fotografie právě z Huzové a z Arnoltic vznikly? V kterém roce a za jakých okolností? JŠ: Nejvíce fotografií vzniklo v období 1981 až 1991. Od r. 1983 jsem byl zaměstnancem Státního statku a tak jsem byl v Huzové denně. Život spoluzaměstnanců mě fascinoval. Stále jsem fotografoval.
4. Několikrát jsem se setkal s názorem, že například narkomany, hendikepované a vyloučené lidi fotografujete ze zištných důvodů, takříkajíc na efekt. Co byste vzkázal lidem, kteří si to myslí? JŠ: Původně jsem se touto otázkou nechtěl ani zabývat. Dotkla se mě. Vy jste schopen vydělávat na handicapovaných? Tyto fotografie naopak nikdo nechce. Tyto fotografie se dělají naopak proto, aby fotograf upozornil na to, že tito lidé žijí mezi námi a potřebují neustálou pomoc. Právě mi začala výstava na Hlavním vlakovém nádraží v Olomouci. Zastavte se na ni. Jestliže někdo vede takové řeči, ať si to sám zkusí.
5. Do Huzové /ale nejen sem/ byli, jak jistě víte, po komunistickém převratu v roce 1948 z jižní Moravy násilně vystěhováni příslušníci národnostní menšiny Moravských Chorvatů. Nenapadlo vás někdy fotograficky zpracovat toto choulostivé téma? Ze Sovince je to přece do Huzové, Uničova, Šternberka tak blízko… JŠ: Fotografii menšin se věnuji mnoho let. Již v 70. letech jsem fotografoval romskou problematiku a s přestávkami se jí věnuji doposud. Fotografoval jsem v mnohých zemích emigranty či reemigranty. Nedávno mi vyšla kniha Braziliáni z Česka. Je o české komunitě v Brazílii. Můj poslední cyklus se jmenuje Jsme ze stejné planety. Právě vychází katalog. Je o cizincích, kteří žijí u nás. V 90. letech jsem fotografoval utečence v záchytných táborech, věnoval jsem se vietnamské komunitě. Chorvaty jsem fotografoval v Huzové, ale i v Jevišovce. Nebyl to však cíleně vedený projekt.
© Jindřich Štreit a Standa Černý /2012/