Pohraničí, domov můj (#6)
Pokračujeme, s laskavým svolením autorky, v publikování seriálu článků, které tvoří dohromady text akademické práce Kláry Židkové na Masarykově univerzitě v Brně, text práce Pohraničí, domov můj (Brno 2011). Jejím tématem je problematika proměn krajiny a společenského kontextu oblasti dnešního Sovinecka ve dvacátém století, především však v období od konce druhé světové války až do současnosti. Pro vyhledání předchozích částí seriálu klikněte na štítek Židková, umístěný pod článkem.
Venkov v pohraničí dnes, přírodní park Sovinecko
Kde se nachází pohraniční venkov dnes, třiadvacet let od konce socialistické politiky a osmašedesát let od konce druhé světové války a vyhnání Němců? Stalo se demokratické prostředí dostatečným podnětem k osobnějšímu přístupu k české venkovské pohraniční krajině nebo jsme se dosud dostatečně neoprostili od „socialistických zvyků" ve vztahu k našemu okolí? Jednoznačná odpověď pochopitelně neexistuje. Na českém venkově stále pozorujeme spoustu negativních odkazů na minulost, na druhou stranu možnosti něco na venkově a jeho krajině změnit dnes nebrání žádná politická ideologie.
Řadě jednotlivců i sdružení se podařilo za uplynulých dvacet let opravit mnoho místních drobných památek i staveb a navrátit tak sudetské krajině něco z jejího předválečného vzhledu. Rovněž ale nelze tvrdit, že pro pohraniční krajinu by byl ideální návrat k jejímu minulému stavu. Krajina by měla hledat svou autentickou tvář na základě svých současných potřeb a možností rozvoje. Je totiž otázka, zda dnes pohraničí i kvůli řidšímu osídlení nemá jiný potenciál než před válkou.
Jde zejména o to, že ačkoliv zemědělství k obrazu venkova stále patří, nemá zde již dlouho hlavní úlohu. Podle Věry Majerové dnes spočívá úkol venkova právě v krajinotvorbě a stabilizaci okolního prostoru. Je ovšem otázka, zda je sám venkov tuto funkci schopen plnit, když pro mnoho jeho obyvatel je venkov pouze místem ke klidnému přenocování. Sama Majerová totiž uvádí (Český venkov 2008: Proměny venkova. Praha, Česká zemědělská univerzita, 2008), že osmdesát procent obyvatel českého venkova vyjíždí za prací mimo venkov, kam si naopak přinášejí řadu rysů městského životního stylu, například co se služeb nebo nároků na bydlení týče.
I když lidem demokracie dává možnost rozhodovat o svém životním prostoru, pokud mají zájem, nelze říci, že by sama zcela vycházela vstříc iniciativám snažícím se o rekultivaci českého nejen pohraničního venkova. Zpravodaj venkova, který jednou měsíčně vydává Spolek pro obnovu venkova, tvrdí, že místní obyvatelé českého a moravského venkova si myslí, že venkov je českou celostátní politikou trvale opomíjen. Redakce zpravodaje také provedla na jaře 2010 anketu před parlamentními volbami mezi sto dvanácti politiky osmi politických stran. Odpověď zaslalo třicet dva z nich a téměř všichni se také shodli, že venkov je oproti městu trvale na druhé koleji, zejména co se financí týče. Nedostatek financí pro venkovskou politiku často vede k ochotě lidí v chudších oblastech přijímat všechny potenciální investice bez ohledu na to, jaký budou mít aktivity investora vliv na okolní krajinu i vzhled obce.
Velmi specifickým jevem soudobého, opět nejen sudetského, venkova je rekreace–chalupaření, chataření či trampování. Na jedné straně se mnoho malých českých obcí stalo jen příležitostným útočištěm pro rekreanty z města, na druhé straně by bez těchto lidí, kteří se sami pustili do rekonstrukce a údržby získaných budov, tyto obce možná dnes vůbec neexistovaly.
Český pohraniční venkov již dvacet let stojí na mezicestí. Demokratické prostředí nabízí lepší podmínky pro rozhodování o našem životním prostoru. Je ovšem otázkou, zda navzdory široké společenské diskuzi nad stavem českého venkova k nějakým větším posunům v jeho rozvoji skutečně dochází a zda těchto podmínek obyvatelé venkova dostatečně využívají.
Přírodní park Sovinecko o rozloze 19910 hektarů se rozkládá na pomezí Olomouckého a Moravskoslezského kraje. Vyhlásily jej v roce 1994 okresní úřady v Bruntále, Olomouci a Šumperku, protože na území těchto okresů poměrně rozsáhlý přírodní park leží. Park se jmenuje podle malé vísky Sovinec v centru parku, jemuž vévodí starý středověký pevnostní hrad stejného jména, dominanta okolní krajiny. Podstatná část oblasti patří k území pohoří Nízkého Jeseníku, okrajové části parku sahají až k podhůří, k hranicím Hornomoravského úvalu.
Krajina s hustými lesy, malými vesnicemi a s pro život náročným klimatem se v podstatě rozprostírá mezi dvěma většími oblastními městskými centry, Šternberkem a Rýmařovem. Do šedesátých let dvacátého století existovaly samostatné okresy Rýmařov a Šternberk s vlastní samosprávou, proto se ve starší literatuře s těmito pojmy a územním vymezením často pracuje. Později se okresy staly součástí bruntálského či olomouckého okresu.
I když území přírodního parku je v podstatě vymezeno na základě výskytu specifických rostlin a živočichů či specifických krajinných jevů, i pro účely studia určitého typu venkova a venkovské krajiny se toto územní určení hodí. Nezávisle na správním členění totiž teritorium parku orientačně vymezuje oblast se zcela specifickou krajinou i venkovskými obcemi jako jedním typem české pohraniční krajiny. Samozřejmě, že vlastnosti charakteristické pro krajinu přírodního parku Sovinecko nekončí na hranici oblasti, ale volně pokračují i dále. Při užším teritoriálním vymezení se však můžeme zabývat více konkrétními problémy a zvláštnostmi jednotlivých obcí v oblasti.