Pohraničí, domov můj (#5)
Pokračujeme, s laskavým svolením autorky, v publikování seriálu článků, které tvoří dohromady text akademické práce Kláry Židkové na Masarykově univerzitě v Brně, text práce Pohraničí, domov můj (Brno 2011). Jejím tématem je problematika proměn krajiny a společenského kontextu oblasti dnešního Sovinecka ve dvacátém století, především však v období od konce druhé světové války až do současnosti. Pro vyhledání předchozích částí seriálu klikněte na štítek Židková, umístěný pod článkem.
Vliv kolektivního zemědělství na krajinu nejen v bývalých Sudetech
Koncepce kolektivního zemědělství upřednostnila před znalostí půdy plán produkce. Podle sovětského modelu zemědělství a na základě hesla „půda patří všem, kdo na ní pracují" měl přejít veškerý zemědělský prostor v soukromém držení do vlastnictví státu. Vlna konfiskací se naplno rozběhla po únoru 1948. Záborům podlehly všechny pozemky sloužící k zemědělské výrobě, které přesahovaly rozlohu padesát hektarů. Pro církevní statky byl dokonce limit snížen na třicet hektarů. Lidé byli nuceni k „dobrovolnému" vstupu do zemědělských družstev (JZD) či pod správu státních statků (ČSSS). Tyto dvě organizace se na několik desetiletí staly hybnou silou českého venkova a jeho postupného zprůmyslňování.
Snaha po intenzifikaci a zprůmyslnění celé zemědělské produkce se projevila v celkové reorganizaci získané zemědělské krajiny. Těžké zemědělské stroje, kombajny či traktory se pohybovaly jen velmi těžko po drobných políčkách, proto bylo nezbytné značně sjednotit a zvětšit obdělávanou plochu. Toho družstevníci dosáhli rozoráním mezí, úvozů, remízků a cest mezi jednotlivými hospodářskými pozemky. Vznikly tak mnohdy i několikakilometrové lány, na nichž se pěstovala jediná pro dané podmínky často neadekvátní plodina.
V zemědělství se také začalo používat obrovské množství anorganických hnojiv. Často nereálný plán výroby, který nešlo splnit na základě rozumného a efektivního hospodaření, se tedy družstevní zemědělci snažili nahnat prostřednictvím umělého hnojení. Zásahy takového hospodaření pozorujeme v naší venkovské, nejen sudetské, krajině dodnes. Také proto, že se i dvacet let po revoluci nepodařilo od některých nežádoucích praktik upustit. Zvýšila se náchylnost půdy k větrné a vodní erozi. Odstranění mezí a remízků navíc přispělo k ochuzení krajinné biodiverzity, protože byly přirozeným prostředím mnoha druhů živočichů i rostlin. Jejich život ohrožovala i umělá hnojiva, která společně se splašky a močůvkou znečišťovala spodní vody.
Již jsme hovořili o dočasné či trvalejší ztrátě identifikace mezi novými poválečnými obyvateli Sudet a jejich životním prostředím. Kolektivizace tento trend v Sudetech nejen utvrdila, ale rozšířila jej na celé území republiky. Z hospodáře se stal člen JZD. Ze zemědělce znajícího půdu, na které hospodaří, se stal dělník s pevnou pracovní dobou ve dvousměnném provozu. Zpřetrhání tradiční vazby k půdě, hospodářství, majetku i drobnému živnostenskému podnikání způsobilo, že se v mnoha družstvech a na mnoha statcích pracovalo ledabyle a neefektivně. Spousta původně honosných selských statků, které po konfiskaci zchátraly, jsou toho důkazem.
Ačkoliv spoustu funkčních budov, statků, obytných domů i církevních památek nechal komunistický režim plynule chátrat, pustila se strana na znamení pokroku do masového budování betonových středisek, panelových sídlišť či obrovských sil, vepřínů a kravínů. Takové stavby nerespektovaly okolní krajinu ani potřeby bytostí, pro něž byly určeny, protože technické provedení těchto staveb bylo často velmi nevyhovující . Takzvaná investiční výstavba fatálně ovlivnila estetiku, historii a svébytnost venkova, i některých českých měst.
Je třeba upozornit, že intenzifikovaná zemědělská výroba není doménou pouze socialistických zemí. Tento model se začal ve druhé polovině dvacátého století objevovat i v západních zemích, kde si také vynutil změny v charakteru zemědělství a ve stavu zemědělské krajiny. Končí úzká optimalizace vztahu jednotlivce a krajiny. Přestože intenzifikace a zprůmyslňování zemědělství jsou celoevropským fenoménem a vlivy na krajinu u nás i v západním Německu byly velmi obdobné, probíhaly tyto změny v našem prostředí bez příslušných zákonů na ochranu přírody a půdního fondu mnohem drastičtěji.