Pohraničí, domov můj (#3)
Pokračujeme, s laskavým svolením autorky, v publikování seriálu článků, které tvoří dohromady text akademické práce Kláry Židkové na Masarykově univerzitě v Brně, text práce Pohraničí, domov můj (Brno 2011). Jejím tématem je problematika proměn krajiny a společenského kontextu oblasti dnešního Sovinecka ve dvacátém století, především však v období od konce druhé světové války až do současnosti. Pro vyhledání předchozích částí seriálu klikněte na štítek Židková, umístěný pod článkem.
Obraz Sudet a sudetské krajiny před druhou světovou válkou (pokračování...)
V třicátých letech dvacátého století žilo na území Sudet přibližně 3 700 000 lidí, z toho asi 2 650 000 Němců, 1 000 000 Čechů a několik desítek tisíc Židů. Na základě dekretů prezidenta republiky Edvarda Beneše došlo po válce v letech 1945 až 1947 k vysídlení téměř všech Němců. Odsunem Němců měla být obnovená Československá republika očištěná od „antidemokratických" sil a potenciálních národnostních konfliktů. Zůstat mohli pouze prokazatelní antifašisté nebo nepostradatelní odborníci. Obrovské pohraniční území zůstalo téměř bez obyvatel a bylo nezbytné je znovu osídlit. Vedle českých přistěhovalců z vnitrozemí státu přicházeli již v prvních dnech míru také Slováci, Rumuni, Chorvaté, Řekové či Volyňští Češi z Ukrajiny.
Obecně lze říci, že si lidé do pohraničí přicházeli vylepšit své sociální postavení, neboť velká část nových osídlenců pocházela ze sociálně slabších vrstev. Úplného předválečného osídlení Sudet se však již nikdy nepodařilo dosáhnout. V roce 1947 žilo v pohraničí asi 2 300 000 lidí. To je asi o jeden a půl milionu méně než před válkou. Nedostatečná osídlenost Sudet se dále prohlubovala po nástupu komunistů k moci po únoru 1948. Hustota obyvatel v pohraničí klesla o třicet procent, zaniklo asi 350 000 hospodářských jednotek a asi 3000 obcí, jejich částí či samot.
Již v prvních poválečných měsících bylo jasné, že mnozí nově příchozí nebudou schopni a často ani ochotni nově nabytý majetek a půdu obhospodařovat v plném rozsahu. Původní němečtí obyvatelé si ke svému životnímu prostoru vytvářeli úzkou vazbu po několik generací a v roce 1947 nežila v Sudetech většina nových obyvatel déle než rok. K novému prostředí je zatím nepoutala žádná bližší spojitost, neměli tu rodiny, vzpomínky, tradice, ani velkou motivaci. Chyběla i původní vesnická či městská pospolitost, protože nová sudetská společnost se skládala z rodin, které přišly nejen z různých koutů republiky, ale i z různých koutů Evropy. Znovunabytí kulturní a společenské kontinuity trvalo několik desetiletí a je otázka, zda se ji vůbec podařilo v plné šíři obnovit.