Pohraničí, domov můj (#2)
Pokračujeme, s laskavým svolením autorky, v publikování seriálu článků, které tvoří dohromady text akademické práce Kláry Židkové na Masarykově univerzitě v Brně, text práce Pohraničí, domov můj (Brno 2011). Jejím tématem je problematika proměn krajiny a společenského kontextu oblasti dnešního Sovinecka ve dvacátém století, především však v období od konce druhé světové války až do současnosti. Pro vyhledání předchozích částí seriálu klikněte na štítek Židková, umístěný pod článkem.
Obraz Sudet a sudetské krajiny před druhou světovou válkou
Kultivace kulturní krajiny Sudet dosáhla svého vrcholu na konci existence Rakouska - Uherska a v období první Československé republiky České pohraničí však Němci začali osidlovat přibližně o sedm set let dříve. Ve třináctém století začíná tzv. vnější kolonizace. Čeští obyvatelé nebyli schopni sami osídlit dosud neobydlené a těžko přístupné pralesy v českém pohraničí. Proto byli pozváni kolonizátoři z Německa, kde byla hustota osídlení naopak nadměrná, aby prázdné části českých zemí zaplnili. Další vlny německých přistěhovalců přicházely po husitských válkách, a také po bitvě na Bílé hoře a po třicetileté válce. Němci měli nahradit úbytek českých obyvatel. Růst německého etnika v českých zemích po Bílé hoře byl způsobený i rozmachem německé šlechty, která si do Čech přiváděla své vlastní poddané.
Charakter oblastí, jež Němci osídlili, ovlivnil způsob jejich života. Ve vesměs nehostinných horských krajích museli obdělávat málo úrodnou půdu, aby získali výnosy alespoň pro obživu vlastní rodiny. Na druhou stranu se v německých pohraničních oblastech nacházely velké zdroje nerostných surovin, jejichž těžba a zpracování byly hlavním zdrojem výdělku.
Životní úroveň byla v těchto krajích často přímo závislá na tom, zda právě probíhalo období rozmachu či poklesu těžby. Za časů konjunktur se rozvíjela pohraniční města, budovaly se měšťanské domy, radnice, síť silnic a železnic. Krajina byla protkána mnoha kostely či kapličkami.
Z výše uvedeného vyplývá, že se před druhou světovou válkou věnovala sudeto-německá společnost zejména průmyslu, a to orientovanému na vývoz. V Sudetech existovala hustá síť průmyslových závodů. Vedle těžby nerostných surovin, se místní obyvatelé věnovali lesnictví, dřevařství, sklářství, průmyslu kamene, papírenskému či textilnímu průmyslu (oděvnictví naopak zůstává většinou doménou Čechů).
V pohraničních územích s převládajícím německým obyvatelstvem však žilo i mnoho Čechů. Podle Bohumila Blažka (autora publikací Problémy a výhledy českého venkova a Venkovy – anamnéza, diagnóza, terapie, z který bylo čerpáno; pozn. obec-huzova.cz) nedocházelo až do období vyhrocené henleinovské propagandy mezi oběma etniky k vážným konfliktům. Jejich soužití prý probíhalo na základě spolupráce a vzájemné tolerance. Přesto zůstal folklór obou etnik striktně oddělen. Styčným bodem se stal pouze společný model sudetské krajiny.
Ostré klima a málo úrodné, velmi kamenité půdy, dovolovaly pěstovat pouze méně náročné plodiny jako brambory, oves či žito. Přes tyto nepříznivé předpoklady se ale k pěstování plodin využívala v pohraničí mnohem větší část krajiny než dnes. Udržování polí a stepí v místech, kde se přirozeně nejlépe daří lesnímu porostu, bylo velmi náročné. Takzvané tarasy, kamenité předěly mezi poli, zase demonstrovaly, jaké obrovské množství kamene museli zemědělci z půdy vybrat. Kámen nebyl v pohraničí nedostatkovou surovinou.
Dnešní řídce osídlená krajina, v níž často navrátivší se divoká příroda zakryla poslední zbytky pobořených a nevyužitých staveb, byla dříve vysoce kultivovanou oblastí s nelesní rurální krajinou. Podle Blažka byly pohraniční kraje efektivně a maximálně využívány. Vytížení krajiny však bylo zcela rovnoměrné. Blažek dále zdůrazňuje, že před válkou se jednalo o vysoce urbanizovanou krajinu. Díky průmyslu a těžbě měla pohraniční města jako například Most, Bruntál či Rýmařov mnohem větší regionální význam než dnes. Obecně byla pohraniční města technicky vybavenější než města ve vnitrozemí. Sudetský prostor byl navíc dokonale propojen hustou sítí cest, pěšin, silnic i železničních tratí. Zatímco dnes je pohraničí často vnímáno jako periferie, dříve se jednalo o bohatý kulturní prostor s živými kontakty s přilehlými státy.