Pohraničí, domov můj (#1)
Dnešním dnem zahajujeme, s laskavým svolením autorky, publikování seriálu článků, které tvoří dohromady text akademické práce Kláry Židkové na Masarykově univerzitě v Brně, text práce nazvané Pohraničí, domov můj (Brno 2011). Jejím tématem je problematika proměn krajiny a společenského kontextu oblasti dnešního Sovinecka ve dvacátém století, především však v období od konce druhé světové války až do současnosti. Pro vyhledání předchozích částí seriálu klikněte na štítek Židková, umístěný pod článkem.
Pohraniční části České republiky, oblasti bývalých Sudet, nám dnes evokují zejména krásnou přírodu, rekreační, málo osídlené oblasti či periferii státu jak z hlediska geografického, tak hospodářského. Zdejší krajina má v sobě něco divokého, možná také neupraveného a zanedbaného. Je dnes těžko představitelné, že před druhou světovou válkou patřilo sudetské území k průmyslově nejsilnějším částem československého státu a tamní kulturní krajina byla vysoce kultivovaná. Vysídlení německých obyvatel po druhé světové válce a dosidlování prázdných oblastí Čechy, Slováky a dalšími evropskými národnostmi zcela totiž přerušilo tradici hospodaření v pohraničních regionech. Nastala desetiletí hledání nového vztahu k těmto oblastem. To se viditelně projevovalo na tváři krajiny. Častá neznalost zdejšího prostředí a ne-koncepčnost centralizovaného komunistického zemědělství způsobily rozklad pohraniční průmyslové struktury, devastaci mnoha nepoužívaných staveb a postupné zarůstání původně obdělávaných polí. Je otázka, jak se podařilo za dvacet let od pádu komunismu napravit narušenou podobu české pohraniční krajiny a vytvořit trvalou vazbu mezi tamní krajinou a jejími současnými obyvateli.
Kvůli vysídlení německého obyvatelstva, jež tvořilo do konce druhé světové války většinu obyvatel pohraničních území současné České republiky vyjma Slezska a Beskydska, a v důsledku jeho nahrazení nově příchozími obyvateli nejen z Česka a Slovenska došlo k narušení veškerých hospodářských i kulturních tradic v daných regionech. Z poměrně rozvinutých oblastí s dobrou průmyslovou strukturou se stala nejproblematičtější území Československa. Po jedenadvaceti letech demokratického rozvoje v Česku stále existuje velký rozdíl mezi vnitrozemskými a pohraničními oblastmi státu i mezi venkovy v jednotlivých regionech republiky.
Podle sociálního ekologa Bohumila Blažka totiž nelze hovořit pouze o jednom českém venkovu. Naopak je třeba vnímat mnoho českých venkovů, z nichž každý potřebuje svůj specifický přístup. „Každý rok na venkově je jiný, každá vesnice je jiná, každé pole v téže vesnici je jiné, a dokonce i každý záhon na zahradě je jiný. Tuto zkušenost nelze sepsat v podobě obecné platné teorie."1 Podle Blažka je třeba zdůrazňovat bytostnou pluralitu venkova, co se jeho historie, estetiky či potřeb týče. Rozvoj či kultivace venkova tak mohou vyrůst pouze zevnitř venkova samého a na základě důkladné znalosti požadavků konkrétního místa.
Lze tedy říci, že rovněž k území naší republiky, které označujeme pojmem Sudety či pohraničí, nelze přistupovat celoplošně, ale je třeba soustředit se na regionální rozdíly. Vedle obecných charakteristik dnešních Sudet, mezi nimiž jsou často zmiňovány termíny jako ztráta identity, vykořeněnost, opuštěnost, chudoba, ale například i přírodní a rekreační potenciál, jsou zde i vlastnosti ryze lokální. Ty odlišují pohraničí Čech a Moravy, či šumavské a krušnohorské pohraničí, ale například i pohraničí Hrubého a Nízkého Jeseníku. Právě znalost místních zvláštností může vést k odstranění výše zmíněných problémů sudetských lokalit.