Moravští Chorvati v Huzové - Vzpomínky Jakuba Gregora
V následujícím článku zprostředkováváme přepis zlomku autentických vzpomínek jednoho z posledních původních Moravských Chorvatů, vysídlených po 2. světové válce do Huzové, jak byly tvůrci projektu Osud a jazyk Moravských Chorvatů zaneseny do archivu Paměti národa. Celou audionahrávku si můžete, po zaregistrování, poslechnout na https://www.pametnaroda.cz. Pokud máte jakékoli další zajímavé materiály či náměty, týkající se historie Huzové, Arnoltic a Veveří, dejte nám prosím vědět na e-mail obec-huzova@centrum.cz...
Jakub Gregor se narodil roku 1930 v Novém Přerově v rodině Moravských Chorvatů. V roce 1937 začal chodit do české školy, o rok později však došlo k zabrání Sudet a škola se změnila na německou. Jeho otec musel narukovat do německé armády, malý Jakub se proto musel starat o poměrně velké rodinné hospodářství. Také poválečné období bylo pro něj tvrdé - při práci na poli přišla o život jeho sestra (šlápla na minu). V roce 1948 byla rodina vystěhována do Huzové na severní Moravu (byla to jedna z prvních chorvatských rodin, která sem přišla). Jakub Gregor pracoval dlouhá léta v zemědělství, poté jako dělník ve Šternberku. Jeho manželka je Češka, v rodině se proto mluvilo česky. V současné době je jedním z posledních Chorvatů, kteří ještě v Huzové žijí.
Huzová | „Nejvíc Chorvatů bylo nastěhovaných v Huzové. Nejvíc Chorvatů, Huzová byla nejvíc volná. Za pár let staří zemřeli, mladí se ženili, utekli za prací, a teď, kolik je nás tady rodin? Čtyři, pět, šest? Není nás víc, že? Tolik nás tady bylo. Já jsem tady jezdil s traktorem. Ty staré ženské byly všechny v zemědělství zaměstnané. Tak na vlečku házely kameny, všechno možné... povykládali jsme si, zasmáli jsme se... jako doma jsem se cítil, jako kluk. A teď s kým tady? Chorvati nikdo už není.“
Denní rutina | „S tema školama je to bilo tako. Dneska, když studuje, vyštuduje. Já jsem ráno vstal, oblékl, najedl, do školy. V škuolu. Škola končila, dom, najíst, kravičke zapriehnut a do večera makat na polu. Teď unavený z toho pola, mladý kluk, slabý, to nebyla technika, byly kravičky, bráne, šerák, všechno ruční. Přišel jsem domů, lehl a spal. Ráno: Vstávej! Do školy, do školy! Ani úlohu, Aufgabe, jsem nestačil napsati. Tak německou školu jsem měl a to bylo všechno. Českou moc malo sme imali. A doma se mluvilo chorvatsky."
Válkal nebo Sibiř? | „Každý musel být voják. Hitler byl velice přísný, moc přísný. Češi nemuseli jít, ale Chorvatovi řekli: ´Když nechceš jít, nemusíš, ale všechno ti sebereme a půjdeš na Sibiriu s celou rodinou Stein klopfen, do kamenolomu.´ Tenkrát to vypadalo, že Hitler vyhraje. Tak všechny ty chlapy vystrašili a museli jít na vojnu."
Sklep/ Pivnica | „Na kopci jsme měli pěkný sklep. Hluboký, pěkný. V zimě, když mrzlo, dole bylo teplo. Krásný byl, stál až úplně na kopci. Když jsme se přijeli do Přerova podívat, hledali jsme ho, ale nenašli. Chtěl jsem se tam napít vína, ale ani té vody jsem se napít nemohl. Bylo to něčím zarostlé, nic z něho nezůstalo."
Z Nového Přerova do Huzové | „Neměli jsme kde být. Dům nám shořel, tak jsme šli k tetě, matčině sestře, co bydlela naproti školy. Byla sama, její muž byl také ve válce, pár dní jsme přespali u ní. Pak jsme se přestěhovali k strýcovi Rochusovi Gregorovi, to byl bratr mého otce. Měl větší dům, tak jsme byli chvíli u něj. A pak už přišel odsun. Desátého srpna 1948 nás nakládali v Přerově na auta do Novosedel, kde bylo nádraží. A z Novosedel do Šternberka. Ve Šternberku nás vysadili, to byl nepořádek. Nakládali nás na auta, jak divočáky, nemazlili se s námi. Přijelo auto, všechno naházeli na hromadu. Tam byla jedna taková rodina, která špatně hospodařila, tak ji z domu vyhodili a nás do něj nacpali. Za dva, tři dny komunisti zase začali řádit, že jsou žně. Tak jsme museli jít zase dělat a ani jsme neměli čas si uklidit. Měli jsme ještě velké štěstí, že jsme měli sedm nebo osm vagonů, dali nám s sebou, co jsme měli. To nás potom živilo, protože jinak bychom zemřeli hladem. Ti, co s námi bydleli, ani trochu neuměli hospodařit, byli taky hladní. Tak jsme je živili ze svého, z toho, co jsme si přivezli. Přivezli jsme si obilí, krávy, všechno, a to nás živilo. A teď po nás chtěli, ať odvádíme dodávky, bylo to z dvanácti hektarů, takže velké dodávky. Jenže nebylo, co odevzdat, nic nenarostlo, jen samé kameny tam byly. Tak jsme ještě tu rodinu museli živit.“
Sestra šlápla při žních na minu/ Sestru je pri žietvi mina ubila | „Neměli jsme kde být. Dům nám shořel, tak jsme šli k tetě, matčině sestře, co bydlela naproti školy. Byla sama, její muž byl také ve válce, pár dní jsme přespali u ní. Pak jsme se přestěhovali k strýcovi Rochusovi Gregorovi, to byl bratr mého otce. Měl větší dům, tak jsme byli chvíli u něj. A pak už přišel odsun. Desátého srpna 1948 nás nakládali v Přerově na auta do Novosedel, kde bylo nádraží. A z Novosedel do Šternberka. Ve Šternberku nás vysadili, to byl nepořádek. Nakládali nás na auta, jak divočáky, nemazlili se s námi. Přijelo auto, všechno naházeli na hromadu. Tam byla jedna taková rodina, která špatně hospodařila, tak ji z domu vyhodili a nás do něj nacpali. Za dva, tři dny komunisti zase začali řádit, že jsou žně. Tak jsme museli jít zase dělat a ani jsme neměli čas si uklidit. Měli jsme ještě velké štěstí, že jsme měli sedm nebo osm vagonů, dali nám s sebou, co jsme měli. To nás potom živilo, protože jinak bychom zemřeli hladem. Ti, co s námi bydleli, ani trochu neuměli hospodařit, byli taky hladní. Tak jsme je živili ze svého, z toho, co jsme si přivezli. Přivezli jsme si obilí, krávy, všechno, a to nás živilo. A teď po nás chtěli, ať odvádíme dodávky, bylo to z dvanácti hektarů, takže velké dodávky. Jenže nebylo, co odevzdat, nic nenarostlo, jen samé kameny tam byly. Tak jsme ještě tu rodinu museli živit.“