Edith Carter Knöpflmacher - její století se začalo v Huzové (2)
Edith Carter (roz. Knöpflmacher) se narodila 17. prosince 1914 v Huzové (dříve Německá Huzová). (...) Předkové z otcovy strany se usadili v Huzové v polovině 19. století a po celou tu dobu zde žili jako jediná židovská rodina uprostřed německé a katolické většinové společnosti. (...) Idyla skončila neočekávaně koncem srpna roku 1923. (...) Atmosféra ve městě již nikdy nebyla jako předtím. Na malém městě si začali připadat osamocení i zranitelní, a proto se v roce 1924 odstěhovali do Olomouce.
(Všechny snímky, příslušející k článku, si prohlédněte v samostatné fotogalerii.)
Tam byla v té době velká židovská komunita, čítající přes 2 000 lidí. (5) Doufali, že uprostřed takového společenství se budou cítit lépe a bezpečněji. Po několik let tak tomu opravdu bylo. Rodiče založili novou výrobnu likérů a ovocných nápojů, která začala záhy velmi dobře prosperovat. Všichni přivítali bohatý kulturní život ve městě a přístup ke vzdělání. Edith po měšťance nastoupila na olomouckou Obchodní akademii. Ve škole se seznámila i s aktivitami, které propagovaly stěhování Židů do Palestiny. Bylo jí to sympatické a chtěla se do hnutí zapojit. Otec však byl zásadně proti. Tak jako mnozí jiní byl rád, že žije v demokratickém Československu. Pronikaly k nim občas zprávy o potížích Židů v Německu. Oni se však cítili bezpeční ve svobodné zemi, která měla silnou armádu, opevněné hranice a smlouvy s mocnými spojenci - s Anglií a Francií. Pomáhali uprchlíkům z Německa i Rakouska a zároveň pevně věřili, že v jejich vlasti se nic takového nemůže stát.
Po úspěšném dokončení studia začala Edith pracovat v rodinné firmě a našla si přítele – Ernsta Kartera. V roce 1937 uzavřeli sňatek. V olomoucké synagoze je oddával rabín dr. Berthold Oppenheim. (6) Německá branná moc obsadila Olomouc 15. března 1939. Hned první noc na 16. března byla synagoga vypálena. To znamenalo zejména pro židovské obyvatele velké zděšení a konec nadějí. Firma rodiny Knöpflmacherovy byla záhy zarizována zkonfiskována.
Následovaly další perzekuce, vystěhování z bytu a postupné omezování svobody, označení žlutou hvězdou a čekání na obávané na povolání do transportu. Dne 8. července 1942 transport AAo odvezl Edith i jejího manžela Ernsta do Terezína. Ve stejném vlaku jel i její bratr Ernstl, sestra Mizzi s manželem a jejich čtyřletá dcera Olinka. V Terezíně se setkala se svým otcem, který tam byl transportován již dříve.
V terezínském ghettu byli vězněni téměř dva roky. Dne 18. května roku 1944 byli odvezeni transportem Eb do Osvětimi. Zde prošla přes několik selekcí, její blízcí včetně otce, sestry Mizzi a Olinky zde však byli zavražděni. (7) Svého manžela viděla naposledy 1. července 1944, když odjížděl z Osvětimi do pracovního tábora. Sama pak byla deportována do koncentračního tábora Sttuthof poblíž Gdaňsku a po selekci byla zařazena do pracovního tábora Koch, kde pracovala na výstavbě letiště. Největší potíže zde všem vězeňkyním působila především těžká práce, hlad a zima. Před příchodem Rudé armády v lednu 1945 byla zařazena do pochodu smrti. Podařilo se jí z něj utéci a několik dnů se skrývala s dalšími uprchlými ženami v opuštěném statku na samotě. (8) Tam se dočkala osvobození. Svobody však moc neužila. Bylo u ní totiž zjištěno onemocnění tyfem. Následovalo léčení v nemocnici. Do Olomouce se vrátila v květnu 1945.
Několik dnů po příjezdu do Olomouce dostala zpět klíče od domu i firmy. Dokonce i všechny věci a cennosti, které si uschovali u známých, dostala bez problému zpět. Očekávala s napětím návrat svých blízkých. Po několikaměsíčním čekání si však začala s hrůzou uvědomovat, že čeká marně. Přežila jako jediná. Otec i všichni sourozenci zahynuli. Nejdéle věřila, že žije manžel, doufala, že se snad někde léčí a že se brzy objeví u dveří. Když se i jeho úmrtí potvrdilo, ztratila sílu žít. (9) Nějaký čas podléhala depresím a musela se léčit. Jako terapie jí bylo doporučeno zaměstnat si mysl nějakým projektem – například zkusit opět zprovoznit rodinný podnik. Zaměřila se na to a zanedlouho zahájila výrobu. Podnikání se dařilo a pomáhalo i mírnit stavy deprese.
V březnu 1948 se z hlášení v rozhlase dozvěděla, že Knöpflmacherova výrobna likérů v Olomouci byla znárodněna. Strana tam dosadila nové vedení a Edith neměla do podniku již přístup. Během deseti let ztratila tedy rodinnou firmu podruhé. Zklamaná a zoufalá požádala o pas a vystěhování za příbuzným svého manžela Gustavem Karterem do Spojených států. Vystěhování jí nebylo umožněno, ale návštěva ano. Z návštěvy se nevrátila. Usadila se ve státě Ohio a svému druhému manželovi Gustavu Karterovi pomáhala vychovávat jeho dvě dcery. Ty přežili věznění v ruském gulagu, ale ztratily tam matku. (10) V roce 1951 se jí narodila dcera Deborah. Paní Edith žila se svojí novou rodinou ve městě Cincinnati. Až do svých 96 let byla velmi aktivní, pomáhala nemocným a věnovala se vzdělávání mládeže.
Zdroj: druhá část článku, který vzniknul zásluhou činnosti občanského sdružení Respekt a tolerance, jehož předsedou je pan Luděk Štipl, a který byl teprve nedávno zveřejněn na webu https://www.respectandtolerance.com (přesné URL je https://www.respectandtolerance.com/index.php/cs/osudy-mohelnice/149-edith-carter-knoepflmacher). Oproti článku na webu OS Respekt a tolerance nezveřejňujeme poznámkový aparát a seznam použité literatury a dalších pramenů. Děkujeme sdružení Respekt a tolerance.