Dalovské jezírko - Dar trpaslíků II.
Dokončení pověsti vztahující se k nedalekému Dálovskému jezírku. Předcházející článek jsme ukončili v momentě, kdy skřítkové obdarovali stařenku Dobžu.
„Copak to asi je? Určitě jste mi přinesli šťávu z jitrocele, abych omládla, nebo smaženou kosmatici, abych nebyla příští rok nemocná, nebo snad květ kapradě, abych našla klíč k pokladům?“ smála se Dobža a skřítkové se také chichotali. Dobža rozbalila šátek a překvapeně spráskla ruce.
„Dobrý Bože, takové bohatství, co si s tím počnu? To nemohu přijmout, co by tomu řekli lidé, kdybych se ve vsi objevila v nových šatech, kupovala více, než potřebuji a vozila se v kočáře. Vždyť nohy by mi ochrnuly, hlava se pomátla a radost ze života by docela zmizela. Zase bych měla nepřátele jako tenkrát před lety. Ne, nezlobte se, moji malí skřítkové, nechci to bohatství,“ tak promluvila Dobža, když spatřila to množství zlatých dukátů na stole.
Malí mužíčci zaraženě mlčeli. Nechápali, proč stařenka odmítá jejich dar a také neveřili tomu, že tak to chodí mezi lidmi. Když je někomu shůry dáno, ať je to cokoliv, druzí mu závidí a snaží se mu to vzít.
„Tak dobrá, uděláme to tedy jinak,“ pravil nejmenší z nich a vytáhl z kapsičky zlatou tyčinku. Vyskočil stařence do náručí a dotkl se tyčinkou jejích dlouhých a pořád ještě velice hustých vlasů. Ty se rozzářily jako vycházející slunce a Dobža rázem měla hlavu plnou jemných zlatých copánků.
„Tento dar si již musíš nechat,“ řekli skřítkové, naše královna nám přikázala, že tě musíme obdarovat a my to činíme rádi. Až ti bude nejhůř, můžeš si vlasy ostříhat a prodat je. Dostaneš určitě dosti peněz a ty s nimi jistě naložíš jen v dobrém.“
A skřítkové jeden po druhém opouštěli chaloupku a nechali stařenku, aby v tichu o něm přemýšlela. Byli to skřítkové, dobré a bezelstné bytosti, a vůbec je nenapadlo, že tento dar se může pro Dobžu stát osudným.
Stařenka si nakonec řekla, že přece jenom se jí může dar od skřítků někdy hodit, a tak nechala planých úvah a pustila se do večeře.
Dny ubíhaly tak jako před tím až na to, že od Vánoc docházela Dobža do vesnice zachumlaná ve vlněném šátku, který si ani v létě nesundala z hlavy. Lidé si již na to zvykli, říkali si, že už z té samoty má nastydlé přemýšlení a nechali ji na pokoji. Až jednou, když se Dobža vracela z nákupů, usedla kousek za vesnicí do trávy, aby si odpočinula. Slunce palčivými paprsky ohlašovalo blížící se bouři, dusno bylo k zalknutí. Dobžino tělo se perlilo potem, a tak se rozhodla, alespoň na chvíli,sundat si teplý šátek. Hlava se rozzářila a v tu chvíli šel okolo vandrovní tovaryš. Uviděl tu nádheru a rozhodl se, že stařenku někde omráčí a vlasy, které právě zlatě cinkaly, budou jeho. Tak se i stalo.
Celou cestu šel tiše za ní, a když stařenka přicházela k lomu, přiskočil zezadu a uhodil ji sukovicí do hlavy. Odřezal jí vlasy, a jak potom převracel bezvládné tělo, uklouzl, z ruky mu vypadly zlaté prameny a skutálely se na dno lomu. V tom se začala ze dna valit voda, tryskala i ze skály a zatopila celou proláklinu. Tovaryš zděšeně vykřikl a utíkal pryč, jak nejrychleji mohl.
Dobža se probrala, ale vůbec netušila, co se s ní stalo, jen hlava, přestože bolela, se zdála lehčí. Sáhla si na vlasy a v prstech zůstal pocit právě takový, jako když si kdysi česala své jemné šedivé vlasy. A bylo tomu tak. Chtěla o tom večer vyprávět skřítkům, ale ti už dávno věděli, že jejich dar přece jenom nepatřil do světa lidí.
Od těchto dob se o štědrovečerním čase objevují na hladině jezírka zlaté nitky – odlesky Dobžiných vlasů, které dodnes leží ukryty v hlubinách jako vzpomínka na všechny, kteří pro lakotu cizí hlavy nenechají na pokoji.
Informace o Dálovském jezírku najdete na našem webu.
Pověst byla publikována v knize Soví král Ireny Šindlářové, Danal Olomouc, 1998.