Dálovské jezírko - Dar trpaslíků I.
Nedaleko Dalova se nachází zatopený lom, který je využíván jako přírodní koupaliště. K tomuto jezírku se váže pověst o skřítcích, kteří kdysi dávno tato místa obývali a snad tam žijí i dnes. Nechme však vyprávět staré časy.
Právě v těch dávných časech, kdy po vodě široko daleko nebylo ani památky, žila poblíž lomu stará žena. Nikdo ani nevěděl, jak se jmenuje, tak ji usedlíci ze sousedního Dalova nazývali Dobža. To proto, že když přicházela do vesnice a lidé se jí na cokoli, odpovídala jen“ „Dobže.“ Ve své chaloupce bydlela již mnoho let úplně sama, s nikým se nestýkala a všichni mysleli, že je trochu bláznivá, a že snad ani mluvit neumí.
Ale ono to bylo všechno jinak. Dobža zanevřela na lidi od těch dob, kdy ještě bydlela v jiném kraji a právě lidé jí moc ublížili tím, že ji nespravedlivě obvinili a vyštvali svou hloupostí a zlobou ze vsi. To je však ale úplně jiný příběh. Prostě potom se Dobža přestěhovala do opuštěné chaloupky k dalovskému lomu a žila odloučená od lidí, ale vůbec, jak by se mohlo zdát, nebyla sama.
Každý večer k ní přicházeli trpaslíci, kteří žili v břidlicové skále. Hráli jí na malé harfičky, zpívali a povídali všelijaké příběhy, a protože neznali smrt a život měli věčný, bylo jich nespočítaně. Stařenka je za milou společnost hostila koláčky s nedem a vínem z bezinek. Také jim spravovala potrhané kamizolky a špidlaté čepičky. Se skřítky se cítila moc dobře, smála se, vyprávěla jim o tom, jak vždy vítězí dobro, i když v životě to mnohdy bývá právě naopak. Také jim vyprávěla, že to Zlo chodí po světě v brnění a tak je mnohem silnější než Dobro v šatech z hedvábí.
Skřítci kroutili hlavou a nechtěli věřit, že lidé mohou být i zlí: „Vždyť nebudou mít ani čas to odčinit, žijí přece tak krátce. Nebo snad až někdy příště?“ Tak se ptali a na odpověď nečekali.
„To je ale jejich starost, když si na to odpovědí, nebudou už nikdy zlí,“ zazpívali a pokračovali ve svých vyprávěních.
Jednoho večera, byl to Štědrý večer, Dobža seděla u pece, ruce v klíně a vzpomínala na své mládí. Kdyby jí tenkrát někdo řekl, že své stáří bude trávit ve společnosti skřítků, asi by se mu vysmála. To ještě nemohla vědět, že Bůh nikdy nepřipustí, aby byl člověk, který se ničím neprovinil, úplně sám, že mu sešle aspoň pěkné sny, krásné představy či dobré bytosti, se kterými je mu upřímně. V tento sváteční den stařenka děkovala za ty dary, rozkrojila si jablíčko, a když se objevila hvězdička, šťastně se usmála. Potom rozloupala cibuli na dvanáct plátků, vložila do ní sůl, aby na druhý den věděla, který měsíc příštího roku bude vlhký a který suchý – podle toho, jak se plátky cibule poskládané do řady jako měsíce zvlhčí. To byly její každoroční štědrovečerní zvyky, které prováděla než zasedla k večeři.
Dnes však nějak s večeří otálela, jako by tušila, že bude mít návštěvu. A také ano. Pojednou uslyšela před chaloupkou zvonivý smích, dveře se rozlétly a do chaloupky vešli její malí přátelé. „Neseme ti dárek, Dobžo,“ a už se hrnuli ke stolu, na který položili něco zabaleného v blankytném šátku. Stařenka váhavě přistoupila k tajemnému balíčku a celá se třásla. Vždyť byl po mnoha letech první dárek, který dostala.
Pokračování příště.
Informace o Dálovském jezírku najdete na našem webu.
Pověst byla publikována v knize Soví král Ireny Šindlářové, Danal Olomouc, 1998.