Černá paní z hradu Waldhausenu
Nad údolím pod Mutkovem, na zalesněném kopci, najdete zbytky hradu Waldhausenu. Málokdo o nich ví. Hrádek – asi sídlo biskupských manů z Huzové – byl pobořen někdy ve 14. století.
Málokdo do těch končin zabloudil. Jen jeden domkář z Huzové do těch míst občas zašel. Pásával zde kozičky. Zatímco kozy běhaly po stráni a zbytcích zdí, zamýšlel se domkář o osudech
starého hradu.
Jednou se stalo, že se mu ztratila jedna kozička. Dlouho ji hledal, až ji skoro za tmy našel v jakési propadlé chodbě. Když ji z temné chodby vyváděl, pojednou ho oslnila zář na západním nebi. Bezděky se otočil a uzřel v chodbě sinou paní v černém rouše, jaké se již nenosilo.
Zavolala na něj: „Jsem poslední paní hradu. Protože zakleta, mohu se jen jednou za sto let zjevit na zemi. Jestli mne nějaký muž dovede za ruku do kostela v Huzové, je po zakletí a jsem
vysvobozena. Chceš být mým zachráncem?
„Chci," odpověděl muž.
Pak ho dovedla do jakéhosi sklepení, kde mu ukazovala železnou truhlu s překrásnými šperky, posetými perlami a diamanty.
„To všechno bude tvé, když mě vysvobodíš. Tvůj úkol nebude ale lehký; nepřátelské moci budou hledět znemožnit mé vysvobození a budou ti nahánět strach."
„Pojď," řekl muž a vzal černou paní za ruku. Sotva však vyšli z chodby ven, zvedla se hrozná vichřice. Staleté stromy se ohýbaly až k zemi, sténaly, v povětří to hvízdalo a skučelo, až smysly přecházely. Muž si jen pomyslil, že nadešel poslední den v jeho životě. K smrti polekán uvolnil svoji ruku od černé paní a spěchal ke svému domku.
„Nyní musím opět sto let čekat na své vysvobození!" zaslechl za sebou zaúpět.
Když se přihnal domů, popadla ho horečka a blouznění a trvalo mnoho týdnů, než se uzdravil. Od té doby už nikdy nezabloudil do končin, kde jsou poslední zbytky hradu.
Josef Valíček, Pověsti z obcí na Šternbersku, Šternberk 2002