Šibeniční vrch u Huzové (díl 1.)
Narazili jsme na zajímavou publikaci Ireny Šindlářové a Roberta Brindy, z níž pochází následující úryvek. Pikantní je zejména popis cesty na šibeniční vrch a názor pana Brindy na Huzovskou zástavbu v okolí našeho parku. Příležitostně budeme úryvky z knížky publikovat i nadále.
Na Šibeničním vrchu nedaleko Huzové stávala před třemi sty lety šibenice, jejíž konopnou smyčkou se protáhl život mnohých odsouzenců. Ještě dlouhá léta poté, kdy šibenice byla odstraněna, bylo toto místo pověstné různými projevy strašidelných úkazů a každého, kdo se ocitnul v jeho blízkosti, pojala taková úzkost, že se bál vlastního strachu. Louky pod Šibeničním vrchem zarůstaly býlím, protože se říkalo, že tráva zde rostoucí je prokletá slovy těch, kteří se na oprátce kdysi zhoupli ze života přímo do pekla. Nikdo se neodvážil vyhnat svá stáda na zdejší pastviny.
Tak plynula dlouhá léta, až jednou přišel do kraje mladý pasáček s malým stádem ovcí. Dobře znal pověsti o zakletých loukách pod Šibeničním vrchem, ale také znal kouzlo, kterým se může toto prokletí zrušit. Do jeho rodné chaloupky kdysi přišel starý potulný mnich, který vyprávěl o tom, jak zlé čáry navždy zmizí, když na ně člověk třikrát pohlédne dírou po suku v kousku dřeva. Právě takové kukátko měl pasáček při sobě, když hnal své stádo na pastvu pod Šibeniční vrch. Denní světlo ještě úplně neprotrhlo tmu, na trávě se třpytila rosa a mladík zvolna procházel k úpatí kopce. Vtom se ozvaly dunivé kroky a směsice hlasů, které přecházely v táhlý hukot. Pasáček přiložil kukátko k očím a spatřil průvod černě oděných postav pomalu vystupujících k vrcholu hory. Podíval se podruhé i potřetí a vtom hrůzné divadlo zmizelo a krajinu rozzářil první sluneční paprsek.
Od toho dne už nikdy na Šibeničním vrchu nestrašilo, šťavnatou trávu spásala stáda krav či ovcí a lidé beze strachu procházeli těmito dříve prokletými místy. V místní pověsti se však praví, že ten kdo se podívá na úbočí Šibeníku oním kouzelným kukátkem, může spatřit mizející stíny sehnutých hřbetů postav, které kdysi dávno žili v představách někdejších obyvatel okolních vesnic.
(Šibeník - modré zůstaneme věrni až do Huzové. Huzovské náměstí je úhledný park s ohavnými činžáky kolem. Bůh zatrať socialismus, který se na Huzové tak podepsal. Stačí je obejít na horním okraji náměstí a od jejich zadních traktů se spustit dolů k Sitce. Přejít pšes Sitku a polní cestou vyšplhat do stráně za městečkem. Asi po kilometru jste na Šibeníku. To poslední, co zbývá, je vrátit se do Huzové a počkat na autobus.)
Zdroj: Irena Šindlářová, Robert Brinda, Průvodce po tajemných místech Nízkého Jeseníku, DANAL, Olomouc 2001