Hrad Waldhausen - Mutkov (díl 2.)
Narazili jsme na zajímavou publikaci Ireny Šindlářové a Roberta Brindy, z níž pochází následující úryvek. Tentokráte se týká Mutkova. Příležitostně budeme úryvky z knížky publikovat i nadále.
Dnes již jen sotva patrné kamenné valy mohou vzdáleně připomínat dávnou existenci mutkovského hrádku ze 13. století. Rozbořené zdivo však dosud oživuje prastará pověst, která se vypráví v tomto kraji.
Kdysi dávno se vydal k rozvalinám nad prudkým srázem skalní stěny při levém břehu řeky Sitky jistý mládenec z nedaleké Huzové. Mnohokrát slyšel ve vesnici povídat o tom, jak mnozí lidé spatřili v těchto místech přízrak Černé paní, která se zjevovala vždy ve dni sedmého úplňku roku. Protože právě toho dne takový čas nastal, mládenec se rozhodl Černou paní vyhledat a zeptat se jí na to, co už dlouho chtěl znát - kolik roků mu zbývá do konce života.
Když mládenec došel k rozvalinám, slunce už začalo pomalu couvat za obzor. Seděl pak na jednom z kamenů a marně vyhlížel Černou paní. Až ve chvíli, kdy zazářila na dosud jasném nebi Venuše, se ozvaly z hlubiny lesa tiché kroky. Najednou stála před mladíkem tajemná paní, která měla obličej zahalený stříbrným závojem, nad nímž svítily pomněnkově modré oči. Zeptala se mládence, co si přeje, a když ten jí položil připravenou otázku, zachmuřila se. Věděla toho o lidské zvědavosti víc než dost, ale také dobře věděla, že lidé se mnohdy ptají jen tak a teprve až uslyší odpověď, zjistí, že vlastně ji nikdy slyšet nechtěli. Ani tento mládenec, ostatně jako všichni předtím, nebyl ještě na takovou odpověď připraven. Proto mu řekla, že konec života se nepočítá na roky, ale na kroky. Záleží na tom, jak dlouhá je cesta. A to ví jen ten, kdo tuto cestu má už za sebou. Potom Černá paní ještě mládence varovala, ať nikdy se neptá přízraků na to, co mohou znát jen oni sami.
Od těch dob už nikdy Černá paní neodpovídala lidem na nesprávné otázky a říká se, že pokud ji někdo o sedmém úplňku potká, nemá se na nic ptát - ať jen lehce pokyne rukou na pozdrav.
(Waldhausen - dlouho jsme nebyli v Huzové. Tentokrát sejdeme po silnici směrem na Mutkov až k huzovské myslivně, kde Sitka pod mostem utíká doleva. Zároveň se Sitkou běží podél jejího pravého břehu cesta. Asi po půldruhém kilometru nás můstek zavede na levý břeh a lesní cesta stále nad proudem Sitky nás táhlým obloukem přivede k místu, kde stával hrádek Waldhausen. Zbylo po něm pramálo, protože byl zbořen nejméně před šesti sty lety a možná ještě dřív.)
Zdroj: Irena Šindlářová, Robert Brinda, Průvodce po tajemných místech Nízkého Jeseníku, DANAL, Olomouc 2001